Novela zákona č. 111/ 1994 Sb. o silniční dopravě přijatá zákonem 304/2017 Sb. (který vyšel ve Sbírce zákonů dne 19. 9. 2017) přinesla, mimo jiné, dosti význam- nou změnu právní úpravy vnitrostátních silničních nákladních přeprav v ČR – stanovila, že od 1. 1. 2019 bude, v mezinárodní silniční nákladní dopravě již dlouhodobě platná Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR), nově platit také i pro vnitrostátní (tuzemské) silniční nákladní přepravy v ČR.

Příslušné nové ode dne 1. 1. 2019 účinné ustanovení § 9a) zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě stanovuje:
„Ustanovení o uzavření a provádění přepravní smlouvy, odpovědnosti dopravce, reklamaci a žalobě a o přepravě prováděné postupně několika dopravci obsažená v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) se použijí obdobně ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě na smlouvu o přepravě věci, práva a povinnosti při přepravě věci, náhradu škody vzniklé při přepravě věci a na odpovědnost jednotlivých dopravců při přepravě věci, k jejímuž provedení se spojilo několik dopravců.“
Na otázku „Co má či může přinést tato nová právní úprava účastníkům přeprav- ních smluv ve vnitrostátní silniční nákladní dopravě v ČR?“ lze ve zkratce odpovědět tak, že nový § 9a zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě přináší, resp. chce přinést pro vnitrostátní silniční nákladní přepravy v ČR podrobnější, vyváženější a z mezinárodní silniční nákladní přepravy již dlouhodobě známá a osvědčená zákonná pravidla.

Výše citované nové ustanovení § 9a zákona č. 111/1994 Sb. je také naplněním ustanovení § 2578 občanského zákoníku, který s podrobnější právní úpravouvnitrostátní přepravy věcí počítal. Je totiž namístě si uvědomit to, že nabytím účinností nového občanského zákoníku, tj. dnem 1. 1. 2014 byly zrušeny do té doby pro vnitrostátní silniční nákladní přepravy v ČR platné Obchodní zákoník a Silniční přepravní řád a že v důsledku toho nastalý a doposud trvající nedostatek podrobnější zákonné právní úpravy vnitrostátní silniční nákladní přepravy v ČR byl pociťován jako určité právní vakuum a jako nežádoucí stav. Využití Úmluvy CMR propodrobnější právní úpravu vnitrostátní silniční nákladní přepravy je tedy krokem,po kterém již delší dobu volala odbornáveřejnost (např. Hospodářská komora, ČESMAD BOHEMIA, Česká společnost prodopravní právo, ad.).

Oproti tomu, kdyby měla být nově formulována zcela nová pravidla pro vnitrostátní přepravu věcí, je asi hlavní výhodou novým § 9a) zákona o silniční dopravě přijaté právní úpravy to, že využívá soubor pravidel (Úmluvu CMR), která jsou v sektoru nákladní dopravy již dlouhodoběosvědčená a dopravci (pochopitelně především ti dopravci, kteří provozují i mezinárodní silniční nákladní dopravu) mají s aplikací těchto pravidel zkušenosti. Obdobné rozšíření působnosti mezinárodní smlouvy i na vnitrostátní přepravy byloostatně již dříve použito např. u přepravy nebezpečných věcí – viz dohoda ADR.

Nový § 9a) zákona o silničním provozechce a měl by rovněž přinést větší právní jistotu i v oblasti kabotážních přepravprováděných v České republice zahraničními dopravci.

Je vhodné zde alespoň ve zkratce připomenout zvláště subjektům činnýmpouze v oblasti vnitrostátní silniční nákladní dopravy a nepohybujícím se v oblasti mezinárodní silniční nákladní dopravy, a tedy doposud nemajícím větší zkušenosti s Úmluvou CMR – základní pojetí (základní filozofii) právní úpravy otázek odpovědnosti v Úmluvě CMR.

Jde ke cti tvůrců Úmluvy CMR, že si, již před více než 60 lety, byli velice dobřevědomi např. těchto skutečností:

• že přepravní obchod po silnici jea bude dynamickým oborem,v němž se o přijetí či neakceptováníobjednávky přepravy často rozhoduje v krátkém čase ‐ ostatně ani před60 lety, ani dnes přepravní smlouva nevyžadovala a nevyžaduje pro svouplatnost písemnou formu;

• že přepravní proces je, v určité míře, kolektivní prací, tj. že všichniúčastníci přepravního procesu – odesílatel; zasílatel (pokud v konkrétní přepravě figuruje); dopravce;příp. příjemce – mají každý své konkrétní povinnosti a obecnou povinnost svým jednáním předcházet vzniku škod a svou odpovědnost(svůj díl odpovědnosti) za výsledekpřepravy;

• že nedostatky v péči jednotlivých účastníků přepravního procesu sepochopitelně nejčastěji projeví při samotném přepravním úkonu prováděném dopravcem, tj. tehdy, když jezásilka „na cestě“, „v pohybu“ tj.v době, kdy na ni působí fyzikálnísíly (např. v zatáčkách, při v dopravním provozu nezřídka nutném prudším brzdění, atd.) a kdy je vystavenai dalším rizikům dopravního provozu včetně kriminality (např. rizikukrádeží zásilek ze zaparkovanýchvozidel v době, kdy je řidič dopravce povinen čerpat zákonný odpočinek řidiče, atd.).

Ohledně otázek odpovědnosti dopravce za přepravovanou zásilku a její dodáníje tedy namístě si např. uvědomit to, ženový § 9 a) zákona o silniční dopravě resp.Úmluva CMR:

• limituje (omezuje) základní (standardní) odpovědnost dopravce a případnou jeho náhradovou povinnost (vizzejména čl. 23, odst. 3 a 6 Úmluvy CMR) a podrobněji stanovuje právní důvody pro případné zproštění odpovědnosti dopravce. (viz zejménačl. 17, odst. 2 a 4 Úmluvy CMR),

• stanovuje právní podmínky řádnýchmožností odesílatele (objednatelepřepravy) zajistit si za s dopravcem dohodnutý příplatek k přepravnémuvyšší odpovědnost dopravce, než jestandardní základní limitovaná odpovědnost dopravce (viz zejména čl.23, odst. 6; čl. 24; čl. 26 Úmluvy CMR). Volba a realizace těchto mož‐ ností je namístě např. u přeprav zásilek vysokých faktických hodnot převyšujících standardní limit odpovědnosti dopravce či u přeprav se zvláštním zájmem na jejich dodání.

• zajišťuje řešení pro ty v celkovém objemu prováděných přeprav mimořádné případy, kdy dopravce škoduzpůsobil úmyslně anebo takovýmsvým zaviněním, které soud pravomocně shledal za rovnocenné úmyslu. V těchto případech se pochopitelně dopravce nemůže dovolávat limitu své odpovědnosti, nýbrž budepovinen poskytnout náhradu škody v její plné prokázané výši. (viz zejména čl. 29 Úmluvy CMR).

Je rovněž namístě vyzdvihnout až obdivuhodnou stálost ustanovení Úmluvy CMR, která vznikla již v roce 1956 a o které lze dosti důvodně říci to, že v oblasti,kterou upravuje, tj. zejména v oblasti kogentní právní úpravy otázek odpovědnostiúčastníků přepravní smlouvy za přepravovanou zásilku a její dodání, „nikdo doposud nevymyslel nic lepšího“.

O tom ostatně svědčí i to, že např. Rakousko či Německo již dávno využily Úmluvu CMR i pro právní úpravu svýchvnitrostátních silničních nákladních přeprav. Ostatně právě rakouský způsob využití Úmluvy CMR i pro právní úpravujejich vnitrostátních silničních nákladních přeprav byl právě také výraznou inspirací pro nynější české řešení § 9 a) zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě.

Poté, co jsme výše snad alespoň naznačili logiku Úmluvy CMR a tedy logiku nového ustanovení § 9a) zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě upravujícího vnitrostátní silniční nákladní dopravu v ČR,je nyní možno se pokusit zamyslet i nadotázkou „Jaké lze očekávat nesnáze s aplikací nového § 9a zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě v českém podnikatel-ském a právním prostředí?“

Na tuto otázku se autorovi tohoto příspěvku reaguje poměrně nesnadno, protože samu skutečnost využití Úmluvy CMR(tj. předpisu, který se skutečně dlouhodobě osvědčuje v mezinárodní silniční nákladní dopravě) i pro podrobnější právní úpravu vnitrostátní silniční nákladní dopravy v ČR hodnotí rozhodně pozitivně. Není proto záměrem autora tohoto příspěvku hledat „hnidy“ v textu či v zařazení nového 9a) zákona o silniční dopravě.

Lze však zmínit, že eventuální budoucí určité nesnáze s aplikací právní úpravy nového § 9a) zákona o silniční dopravěby mohly souviset např. s tím, že oproti rakouské právní úpravě obsažené v § 439a) rakouského Unternehmengesetzbuch,(která, jak již výše zmíněno, byla pro nový§ 9 a) zákona o silničním provozu výraznou inspirací), se jeví nový § 9 a) zákona o silniční dopravě jako z právního pohledu poněkud méně jednoznačný.

Ostatně porovnejme si v úvodu tohoto příspěvku citované nové ustanovení § 9 a) českého zákona o silniční dopravěs ustanovením § 439 a) rakouského Unternehmengesetzbuch, které (v překladu do českého jazyka) stanovuje toto:

㤠439a.
1. Na uzavření a provedení smlouvy

o úplatné přepravě zboží po silnici – s výjimkou stěhovaných svršků – silničními vozidly, odpovědnost dopravce, reklamace, a právní vztah mezi postupnými dopravci se použijíčlánky2až30a32až41 Úmluvy ze dne 19. 5. 1956, BGBI. č. 138/1961 o přepravní smlouvěv mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR) ve znění protokolu ze dne 5. července 1978,BGBI. č. 192/1981, ve zněnív Rakousku platném také tehdy, jestliže místo převzetí a smluvní místo dodání leží zásilky v tuzemsku.

2. Ve smyslu odst. 1. se rozumí silničními vozidly motorová vozidla, návěsové soupravy, přívěsy a návěsypodle čl. I, písm. p), q), r) a u) Úmluvy o silniční dopravě BGBI. č.289/1982.“

Osobně bych např. hodnotil jako z hlediska práva jednoznačnější a proto vhodnější, pokud by text nového ustanovení § 9a) ještě přesněji „kopíroval“ výšecitovanou rakouskou formulaci, v níž se nepoužívají slova jako „…se použijí ob-dobně…“ a v níž je jasně a výslovně sta‐noveno, že pro právní úpravu vnitrostátních silničních nákladních přeprav „…se použijí čl. 2 až 30 a 32 až 41 Úmluvy CMR…“.

Odborné názory na nový § 9a) zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě přijatou právní úpravu vnitrostátní silniční nákladní dopravy v ČR však jistě mohoubýt a budou různé a budou se vyvíjetostatně obdobně jako v případech jiných nových právních úprav v jiných oborech.

Byť s vědomím možných budoucíchpřekvapení při výkladech a aplikaci nového § 9a) zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě nemálo souvisejících s pověstnou „českou kreativitou“ v zacházení s právními předpisy, je rozhodně namístě ocenit a vyzdvihnout základní pozitivní fakt, tj. to, že čeští zákonodárci proprávní úpravu vnitrostátních silničníchnákladních přeprav v ČR využili Úmluvu CMR, tzn. vyvážený, osvědčený a známýkogentní právní předpis. Silničním nákladním dopravcům a jejich pracovníkůmje namístě doporučit to, aby se, ve svémvlastním zájmu, s Úmluvou CMR dobřeseznámili.